Můj prvorozený syn je od narození úžasný

Myslím, že je nadaný, i když není příliš komunikativní. Celkově má s řečí problém. Od jeho dvou let, kdy přestal zkoušet mluvit a začal znakovat jsem s ním docházela na foniatrii, později na logopedii. Bylo mi řečeno, že při porodu došlo k lehkému nedokysličení a v důsledku toho k lehkému poškození mozkového centra, kde dochází k porozumnění řeči. Velkým problémem bylo měkčení, rozdíl D/T, S/Z. Důsledně jsme cvičili a i díky tomu, že nám klinická psycholožka potvrdila nadprůměrné IQ (138) vyrazil Danielek čtrnáct dní po svých 6. narozeninách do první třídy.

Ve škole se mu líbilo. Není sice vůbec ambiciosní, ale pomáhala jsem mu a tak nám to tak nějak šlo. Potom paní učitelka došla k závěru, že když dá Danielkovi špatnou známku, bude se Dan více snažit…., což samozřejmě nevyšlo. Na Daníka prostě tato „metoda“ neplatí. V polovině druhé třídy nás poslala do pedagogicko-psychologické poradny, kde se paní poradkyně kupodivu nezabývala Danielovým prospěchem a vztahem ke škole, ale mnou, a mým vztahem k manželovi, který je ovšem absolutně klidný a spořádaný. Do školy pak napsala posudek, že nenechám mého manžela se starat o našeho syna. O synových schopnostech NIC. A on se začal ve škole zhoršovat.

Jednou, když jsme se s mou sestřenicí a dětmi sešla na hřišti, mi sestřenka vyprávěla o „cvičení“, které objevila pro svého syna, předškoláka. Vodila ho jednou týdně k paní učitelce Hance, kterou její syn zbožňuje. Že si spolu na hodinách cvíčí a syn se moc těší do školy. Velmi mi toto cvičení doporučila.

Přiznávám  se, ze začátku jsem byla skeptická, na druhou stranu, nebylo co ztratit….  Objednali jsme si schůzku, která se konala v dopoledních hodinách. Byl to úvodní test a bylo potřeba, aby byl Danielek odpočatý. U testu jsem byla přítomna. Byla jsem trochu zaskočena, jen si povídali a hráli. Daníkovi se to líbilo. Výsledkem asi tříhodinové schůzky byl jakýsi graf, který znázorňoval rozložení jeho dovedností  a schopností jako sluchové vnímání, zrakové rozlišování, intermodalita… Paní učitelka Hanka mi navrhla tři možnosti. Buď můžu Danielka vodit jednou týdně na individuální hodiny, nebo na skupinu a nebo budeme denně cvičit sami doma.  

Rozhodla jsem se pro pro mne „nejpohodlnější“  variantu; nebudeme nikam jezdit, budeme denně cvičit! Ovšem, to jsem ještě nevěděla, co všechno to obnáší. Musí se skutečně cvičit každý den, nejlépe ve stejný čas. Jinak to nefunguje.

Dohodli jsme se s Daníkem, že to zkusíme. Domluvili jsme se, že každé ráno budeme začínat cvičením. Ze začátku, dokud to bylo nové, nás to bavilo. Asi po čtrnácti dnech na nás padl tlak rutiny. Nechtělo se nám. Museli jsme si o tu půlhodinu přivstat, začít se už od rána soustředit. Pak byl najednou konec naseho prvního tříměsíčního cyklu. Najednou jsme byli vykolejeni, konec nešich hrátek a než jsme se objednali na další kontrolu, byli jsme jak na trní...

Mimojiné jsme zjistili, že nám to do běžného života vnáší řád, že to dokonce mobilizuje celou naší rodinu, že se z toho stala půlhodinka, která v tom dnu byla určena jen Daníkovi, všichni to respektovali!

Nejprve jsme četli a hledali určená slova v textu, potom Dan hledal stejné obrázky mezi 12 skoro stejnými a při tom počítal, potom krokoval slova a věty a nakonec jsme ťukali zvířata. Oba jsme se u toho moc bavili.

Když jsme odcházeli z poslední kontroly, byli jsme smutní. Daník toho spoustu dohnal a už není potřeba, abychom dál pokračovali.

Daniel je teď na konci páté třídy a horně se změnil. Je mnohem komunikativnější, vidí i co má jakou cenu.  Už se těším, až moje čtyřletá dcera (jádrová paréza a opožděná řeč) poporoste a taky si pár cyklů pohrajeme!

Paní učitelko Hanko děkujeme, na shledanou